welkygrazlice.wgz.cz

Welký Grázlice :-))

Statistika

online:

Wu-shu / Kung-fu

Ve světě se dnes používá pro druhy čínských bojových umění mnoho názvů. Jeden ze starých systémů zabývající se tělesnou zdatností se jmenoval "čchi-kung". Z tohoto slova podle všeho vzniklo označení "kung-fu" (tvrdá práce), které se v Evropě postupně stalo zastřešujícím pojmem. V samotné Číně jsou však bojová umění označována termínem "wu-shu". "Kung-fu" nezahrnuje pouze bojové umění a péči o tělesnou zdatnost, ale jeho součástí jsou také filozofické a medicínské aspekty. V Číně se stalo národní tradicí. Zdraví a mírnost obyvatelstva byly po dlouhá tisíciletí základem k rozvoji vnitřní síly říše. Číňané usilovali o udržení fyzické kondice rovněž v časech míru, a to předepsanými tanečními pohybovými cvičeními. Cviky měly za úkol utužovat životní sílu a zajistit jednotu těla a ducha. Čínskému obyvatelstvu bylo pěstování takových "tanců" k udržení tělesného zdraví nařízeno již za dob císaře Chuang-ti (3. tisíciletí př. Kr.). Kromě toho Číňané provozovali staré zápasnické umění "tüe-ti". Protože v Číně se všeobecně věří, že cílevědomý pohyb může mít léčivý vliv a utužovat sílu, vyvinuly se rozličné léčebně gymnastické systémy a dechová cvičení. Jeden z těchto systémů rozvinul lékař Chua Tchuo (190-265 po Kr.). Zhruba ve stejné době byl v Číně zaveden vojenský sport "ťiäo-li". Okolo roku 520 přišel do Číny 28 patriarcha indického zen-buddhismu Bódhidharma a zabydlel se v klášteře Šao-lin v provincii Che-nan. Učil šaolinské mnichy tělesným cvičením, pomocí nichž předcházel rychlé únavě v průběhu dlouhých meditací, a udržoval je ve fyzické kondici. Vzhledem k potřebě umět se bránit praktikovaly se rovněž údery, obrany, porazy, kopy a také staré techniky tyčí, cvičení tedy sloužila k obraně a zachování zdraví. Klášter Šao-lin, místo vzniku zen-buddhismu v Číně, měl pohnutou historii. Stál několikrát v centru čínských bojů o moc, proslul svého času velkým vlivem a měl vlastní válečné vojsko. Třináct šaolinských mnichů údajně zachránilo císaře Li Š´mina. Vliv tohoto řádu se později snížil. Klášter byl vypálen a nakonec zcela zničen. Unikvší mniši se pak pravděpodobně stali zakladateli tajných čínských spolků (triád) a v jiné provincii Fu-ťien založili druhý klášter Šao-lin. Žáci kláštera skládali zkoušky, které mj. sestávaly z probíhání chodby, v níž byly postaveny dřevěné figuríny znázorňující postavy s pěstmi, noži, oštěpy atd. Ty se po kontaktu se zkoušeným daly do pohybu a při běhu jej atakovaly. Na konci chodby musel zkoušený ještě odsunout dvě rozžhavené nádoby, přičemž mu byly do paží byly vypáleny symboly draka a tygra. Za doby dynastie Tchang (618-907) museli důstojníci skládat zkoušku wu-šu. Další velký rozmach zaznamenalo wu-šu za dynastie Ming (1368-1644). Známý čínský generál popsal tehdy 16 různých bojových stylů holýma rukama a dalších 40 s použitím zbraní, mezi něž patřili šerm a lukostřelba, které se rovněž v Číně pěstovaly. Všechny tyto styly detailně popsal a doplnil ilustracemi ve své knize. Na konci dynastie Chan vznikl tvz. "systém dlouhé pěsti". Kung-fu se ve stejné míře jako bojovým uměním -resp. sebeobranou - zabývá zdravotní gymnastikou a tělesnou zdatností. Kung-fu slouží k prevenci a léčbě nemocí a k utužování psychické stránky. Jeho cílem je dovést všechny části těla k vzájemné harmonii a na základě toho zachovat tělesné zdraví. Je založen na střídání útoku a obrany, pohybu a klidu, elegance a tvrdosti. Kung-fu je v Číně značně rozšířeno, je velmi populární a lze jím dosáhnout pozoruhodných léčebných úspěchů. Kung-fu je založeno na myšlenkách taoistické filozofie: Jednat mírně, ale v případě potřeby zůstat tvrdý (voda přemůže kámen!) a vlastním úsilím dosáhnout vnitřní rovnováhy. Wu-šu se dělí na početné disciplíny a tvoří je množství technik rukou, nohou i zbraní. Jako sport se provozuje jednotlivě nebo ve dvojicích, respektive útočník a obránce realisticky a na způsob boje s cvičí. Rozlišují se ofenzivní a defenzivní formy pohybu, vnitřní (plynulé pomalé) a vnější (energické, ovlivněné buddhismem) a také severní a jižní styly. Zakladatelem "měkkého" směru kung-fu byl dostupných informací taoistický mnich Chuen Salm Fung (Čang San-feng). Styly tohoto druhu, jako tchaj-ťi čchuan (24 pohybů stínového boxu), pa-kua nebo sing-i mají svůj základ v principu jing/jang a učí uhýbat nebo se přizpůsobovat. Ostatní styly jsou založeny na pozorování přírody a zvířat nebo mytologických myšlenkách a zahrnují rovněž užití síly a houževnatý odpor. Čína je nesmírně velká země a životní podmínky v různých krajích ovlivnily i vývoj bojových umění. V severní Číně (kde rovněž leží klášter Šao-lin) působí tento bojový styl dynamicky a impozantně - lidé v této oblasti dávají přednost jeho přímému použití. Vychazejí s širokého postavení a prostorové techniky dolních končetin. Číňané z jihu země se zase chovají zdrženlivěji a útokům se raději vyhýbají. Bojují v nízkém postavení a užívají silových technik paží z "čínského boxu", jimiž se snaží zasáhnout vitální body protivníka. Směsice rozličných stylů a učebních metod není zcela přehledná. Jsou známé styly "opilého muže", nejrůznějších zvířat (styl tygra, leoparda, hada atd.) a také formy "dlouhé pěsti" či "meče". Někteří příznivci kung-fu k nacvičování svých technik používali tréninkových dřevěných figurín nebo trénovali ve stoji na kůlech. Sing-i je jedním z populárních vnitřních stylů čínského boxu, přičemž k zasahování protivníka dochází po nejkratší možné dráze a jsou při něm napodobovány pohyby 12 zvířat. Pa-kua, další z vnitřních stylů, má svůj základ v osmi cestách I-ťing. U kung-fu hung-gar (chung-ťia) stylu z jihu Číny, který založil Hung Hay kwun (Chung Che-kung), jsou známé následující formy_ fuk ku kune. Kung-fu orlího rápu, severení styl, byl založen generálem Juo Fej (1103-1141). Choy Lee Fut (založil Chan Heun z King Mui) znamená "jihočínské pazoury" a základem je práce s dřevěnými figurínami. Systém bílého jeřába se vyvinul z bojových cvičení tibetských mnichů (la-ma pchaj), vyznačuje se rozmáchlými švihovými technikami paží (vedenými z boků) a vyžaduje cit pro rovnováhu. Opičí styl kung-fu se praktikoval zřejmě již za dynastie Čching a jeho zakladatelem byl Mai Ki hau (Ma Ťi-chao). Jeden z jeho žáků vytvořil styl "36 cest opice" (san-š´-liou chou tao), čímž prakticky položil základy dnešnímu opičímu boxu. Z toho se vyvinuly v průběhu doby dva další systémy: Tai Shing Bagua (opičí styl osmi diagramů) a chou-čchüan-pchaj (styl opičí pěsti). Charakteristické pro opičí box je mnohostranné využití zakřiveného "opičího drápu" a způsob, jakým bojovník mimikou svého těla a chováním napodobuje opici. Za vesele vyhlížejícími pohyby se však skrývají nebezpečné techniky úderů, kopy na tělo i hlavu, kotouly, přemety. Čchuang-čchüan, islámský styl dlouhé pěsti, je tvořen směsicí technik, které do Číny importovali perští a arabští kupci, a bojových umění Chuejů (čínská národnostní menšina). Šuaj-ťiao, jeden z nejstarších stylů kung-fu v Číně, zahrnuje rovněž umění hodů. Tento čínský zápas je považován za předchůdce těch bojových umění, z nichž se vyvinuly džúdžuce a džudo. Jižní styl Wing Tsun byl údajně založen buddhistickou mniškou Ng Mui, která své znalosti předala děvčeti Wing Tsun. Toto bojové umění, které se rozvinulo zhruba před 250 lety, umožňovalo člověku i bez velké tělesné síly nebo speciální kloubní pohyblivostí (pomocí tlumení a uhýbání) účinně se ubránit. Jeden z principů Wing Tsun tkví v umění co nejrychleji překonat vzdálenost k soupeři a tím mu znemožnit volný pohyb paží a nohou. Dalším z pricipů je současné provedení útoku a obrany. Při tomto bojovém umění se dává přednost intuicim.před stanovenými technikami. U stylu kudlanky nábožné hraje speciální roli "kudlančí dráp", který se používá pro zachytávání soupeřových paží a k zasažení vitálních bodů protivníka. Při stylu draka se napodobují pohyby tohoto bájného zvířete, jako je otáčení, létání nad mraky a mrskání ocasem. Styl draka vyžaduje koordinaci pohybů a probouzí životní enegrii. Kung-fu/wu-šu se v Číně pěstuje po staletí. Vždy po ránu lze příznivce wu-šu vidět v parcích. Vedle starších osob se tomuto sportu věnuje také mnoho mladých lidí. Cvičení se vštěpují reflexivně, aby si zachovali zdraví a kondici. Wu-šu je v dnešní Číně národním sportem. V každé provincii existuje příslušná sportoviště a kurzy. Wu-šu je sportem vyučovaným na školách a univerzitách pod vedením profesionálních týmů (také ve formě sparringu s ozbrojeným soupeřem). Každoročně se v Číně konají četné soutěže a mistrovství wu-šu, při nichž mladí i staří bojovníci demonstrují své umění. Při soutěžích se předvádí buď kompletní sled průběhu pohybu, nebo jednotlivé cviky při souboji. Jedná se o porazy, obraty, skoky, údery, úhybné manévry atd.

 
®©