welkygrazlice.wgz.cz

Welký Grázlice :-))

Statistika

online:

Arabština

Arabština je semitský jazyk. Existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a regionálními hovorovými jazyky (např. egyptskou, syrskou, iráckou, marockou hovorovou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka Koránu, ale aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné odstředivé tendence, jaké odpoutaly románské jazyky od kdysi jednotné latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly jen v malé míře projevují v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodů je několik - arabské písmo nezachytí změny v krátkých samohláskách, pozměněné souhlásky si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný a čtený jako [dž], se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).

Historie

Nejstarší nápisy pocházejí ze 4. století. Klasická arabština je dochována ve staroarabské poezii (6. - 7. století) a v Koránu (7. století). Od 8. století dochází k upevnění gramatických pravidel. Stala se úředním a literárním jazykem na celém Araby dobytém území, používali ji i příslušníci jiných národů, kteří od Arabů přejali islám (Turci, Peršané aj.). Kromě poezie zahrnuje klasická arabská literatura také řadu děl naučných (historických, geografických, lékařských, filozofických aj.) Díky arabským překladům přežilo evropský středověk nejedno dílo antických autorů. Od 19. století se modernizuje slovní zásoba, zjednodušuje se styl i skladba a vzniká moderní spisovná arabština. Rozdíly oproti arabštině klasické však nejsou příliš velké.

Gramatika

Arabština je flexivní jazyk, což znamená, že ohýbá slova pomocí předpon, přípon a zejména změnami uvnitř kmene, v indoevropských jazycích nepříliš obvyklými:

  • kitáb = kniha, kutub = knihy (kmen KTB)
  • rasala = poslal, ursila = byl poslán
  • kabír = velký, akbar = větší

Časy má arabština pouze dva (nedokončený a dokončený) a má 3 pády (nominativ, genitiv a akuzativ).

Ukázka časování:

askun (bydlím)

taskun (bydlíš - muži)

taskuni (bydlíš - ženě)

jaskun (bydlí - on)

taskun (bydlí - ona)

V arabštině se rozlišují dva rody - mužský a ženský. Rodově se mohou lišit podstatná i přídavná jména. Například „džamíl“ znamená hezký, když přidáme koncovku -a „džamíla“ znamená to hezká.

Abeceda a výslovnost

Arabština používá řadu hlásek, které se v češtině, ani žádném jiném evropském jazyce nevyskytují. Používá např. emfatické souhlásky t, d, z, s (které mají i svůj neemfatický protějšek). Tyto souhlásky se vyslovují s tzv. emfatickým důrazem - jazyk je při nich lžícovitě prohnut směrem dolů, podobně jako při ruském tvrdém "l". Dále má například písmeno „ajn“ - ع, které je asi nejobtížnějším zvukem v arabštině. Jednoduše se mu říká hrdelní "a" - vyslovuje se v zadní části dutiny ústní, někdy až v hrdle. Jedná se o silnou hrtanovou hlásku (laryngálu), jejíž vyslovení připomíná zvuk podobný zvracení. Jeho hlasnější protějšek, obyčejně přepisovaný jako „ghajn“ se vyslovuje někdy jako [g], jindy jako [gh], ve spisovné arabštině ale jako francouzské [r]. Zvláštností ve výslovnosti je určitě také „hamza“, neboli hlasový ráz, který se může vyskytovat jak na začátku či uprostřed slova, tak na jeho konci. Výslovnost se může lišit mezi jednotlivými zeměmi - např. v Maroku se říká "žamíl" (=krásný), zatímco v Egyptě "gamíl" a spisovně je to "džamíl".

Arabské písmo vychází z nabatejské varianty kurzívy aramejského písma. Arabské písmo je tedy kurzivní, tzn. že nerozlišuje tiskací či psací písmo, a dokonce, jako je tomu ve starých písmech zvykem, ani malá a velká písmena. Ačkoli tedy vychází z původního starosemitského - fénického písma (stejně jako hebrejština či řecká alfabeta či latinka), není vůbec podobné evropským písmům (určité podobnosti se ale vyskytují mezi arabským písmem a hebrejskou kurzívou). Píše se zprava doleva a zpravidla se nepíší znaky pro samohlásky.

Ve spisovné arabštině se vyskytují samohlásky tři: a, i, u + jejich dlouhé varianty. Ty se liší přidáním písmene k samohláskovému znaménku. V případě a + alif se celý znak vysloví jako á, v případě i + j se vysloví jako í, a u + wáw se vysloví jako ú. Tyto znaky slouží v řadě případů v nevokalizovaném textu jako mater lectionis. V nespisovných verzích arabštiny se vyskytují i samohlásky e a o.

Podoba písmen se liší dle jejich postavení ve slově. Každý znak má svou podobu samostatnou, na začátku slova, uprostřed a na konci. Některá písmena se neváží, tzn. že zůstávají vždy stejná a oddělené od ostatního textu. Písmeno, které mu předchází, se tudíž píše s koncovým tvarem, i když se na konci slova nenachází. Další zvláštností na písmu jsou tzv. ligatury (znaky usnadňující psaní určitých skladeb znaků, v arabštině existuje jediná povinná ligatura, a to lám + alif (lá) - لا) a zvláštní psaní některých vazeb znaků (např. alif + lám + mím, alif + lám + chá, apod.).

Vzorový text

arabsky

يولد جميع الناس أحرارًا متساوين في الكرامة والحقوق. وقد وهبوا عقلاً وضميرًا وعليهم أن يعامل بعضهم بعضًا بروح الإخاء.

přepis

jawlud džamíca an-nás ach-chrárá matasáwín fí al-krámâ wa-l-chchqúq. Wa-qad wahabwá caqlá wa-damírá wa-calajham an jacámal bacaduhum bacaddá barúch al-uchá'.

doslovně

تَوَلُّد = tawalud = rodí se

جَمِيع = džamíca = všichni
ناس = nás = lidé
أحرارًا = 'ach-charárá = svobodní
متساوين = matasáwín = rovní
في = fí = skrze
كَرَامَة = karámâ = čest, úcta
حُقُوقِي = chuqúqí = legální, zákonný
وَقَدَ = wa qad = a tak
هَبَّ = habba = dostali, obdrželi
عَقْل = caql = intelekt, rozum
ضَمِير = damír = svědomí
عَلَى = cala = a je na nich
أَنْ = 'an = aby
يعامل = ja'ámal = se chovali
بَعْض = bacd = navzájem
بَعْض = bacd = mezi sebou
رُوح = rúch = duch

إِخَاء = 'ukhá'a = bratrství

česky

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

 
®©